Perličky z naší školičky

Děti si ve školce během dne užijí spoustu zábavy. Plno toho napovídají a někdy to opravdu stojí za to. Dokonce až tak, že se s Vámi
o některé jejich výroky chceme podělit. Snažíme se věrně zachytit to, co děti vymyslí a řeknou, ale někdy nemáme po ruce papír,
a tak se to ne vždy zcela do slova podaří. Ale důležitá je přece pointa… A tak přejeme i Vám plno zábavy.

Pro zachování ochrany osobních údajů, místo jmen Vašich dětí uvádíme za všechny kluky jméno Jeníček, případně Kuba a za všechny holčičky jméno Mařenka, případně Anče. Určitě uhodnete, z kterých pohádek jsme si jména vypůjčily .

Paní učitelka dětem pouštěla z cédéčka Smetanovu Vltavu, k tomu vysvětlovala, jak se z malého potůčku stává velká řeka, aby si dokázaly představit, že i hudba umí vyprávět příběh. Druhý den se dětí zeptala, jestli si pamatují, kdo složil Vltavu. „Ano, ano, já to vím,“ hlásil se Martínek, „je to ŠLEHAČKA!“

Několik dní po poslechu Smetanovy Vltavy šly paní učitelky s dětmi na procházku kolem rybníka. Paní učitelka se zeptala: „Děti nevíte, jak se jmenuje tenhle rybník?“ Odpověď přišla rychle: „VLTAVA!“

Děti pomáhají na zahradě hrabat listí. Přidá se Hanička se slovy: „Nejdřív práce a potom zábava.“ Tou zábavou myslí, že až udělá
z listí hromadu, tak do ní bude skákat. Přidává se Anetka: „To já taky znám – nejdřív NUDA a pak zábava!“

Děti někdy po obědě dostávají bonbony, je to malá odměna za jejich dopolední „práci“. Při rozdávání paní učitelka povídá: „Děti, bonbony nekousejte, ale cucejte a potom mi řekněte, jakou myslíte, že měl váš bonbon chuť.“ A děti vykřikují: „Já mám zelenou! Já mám červenou!“

Paní učitelka se ptá dětí na zahradě: „Děti, víte, jak se jmenuje strom, pod kterým stojíte? Napovím vám, má takové srdíčkové listy, ve školce jsme si o něm povídali.“ „Já vím, já vím,“ volá Adámek nadšeně, že si to pamatuje. „Je to LÍDA …LÍBA ...LÍPA!“ konečně se Adámek trefil.

„Potřebovali bychom opravit tabuli,“ posteskla si paní učitelka ve třídě. Už se hlásí Lucinka: „Můj táta je hóódně silnej!“ „A můj táta je zase hóódně šikovnej!“ trumfuje kamarádku Kačenka.

Kristýnka dětem venku rozdává vlašské ořechy. Přiběhne Filípek a ptá se: „Odkud máš ty ořechy?“ Nečeká na odpověď a pokračuje: „Tvoje babička má skleník?“ (je červen a on ví, že ořechy dozrávají na podzim).

Anička pláče, protože jí Tomík při obědě vylil pití. Omylem. Paní učitelka povídá: „Proč pláčeš? Vždyť se nic nestalo, to se přece může stát každému.“ Anička vzlyká a slzy jí tečou dál: „Já vím, ale já to nemůžu zastavit.“

S dětmi si povídáme o zaměstnáních rodičů, o jejich profesích. Na nástěnce visí obrázky a děti hádají, jakou práci obrázky znázorňují. Maruška se hlásí a povídá, že ten pán s brašnou, ze které vykukuje kladivo, šroubovák a kleště je… ZLODĚJ!

Napadl sníh, dokonce hodně sněhu, tak se dětem podařilo postavit dva opravdu velké sněhuláky. „A co to stavíš tady vedle, Aničko?“ ptá se paní učitelka zvědavě. „To bude přece SNĚHULAČKA!

Z dětské šatny při oblékání se naléhavě ozývá: „Paní učitelko, paní učitelko, podívejte, tady někdo něco načmáral,“ ukazuje Kubík na sešit, do kterého rodiče zapisují, kdy si své děti ze školky vyzvednou. Znepokojil ho sloupec divných klikyháků. (podpisy rodičů)

Blíží se Vánoce, užíváme si s dětmi poslední dny před prázdninami. A najednou se zvedne ručička malé Marušky, která si právě vzpomněla na důležitou informaci: „Paní učitelko, já tady přes Vánoce NEBUDU!“

„Víš, paní učitelko, co budu, až budu velká?“ ptá se Maruška a jedním dechem pokračuje: „Já budu veterinářka.“ „A já budu policajt a boxer,“ sebevědomě hlásí Kuba hned dvě profese zároveň.

„Děti, znáte nějaké ryby, které žijí v moři?“ ptá se pí. učitelka, když se s dětmi připravuje na návštěvu planetária s programem
o korálovém útesu. A děti nadšeně volají: „Nemo! Dori!“

„Děti, víte co je to poušť?“ ptá se paní učitelka. „Já vím, já vím!“ radostně vykřikuje Anče. „To je pláž!“

Na školní zahradu přijelo jako každý rok na podzim velké auto s opravdickými živými zvířátky. Dokonce i s velbloudem. Paní učitelka se dětí zeptala: „Víte, jak se říká hrbolům, které mají velbloudi na zádech?“ Jeník se hlásí a povídá: „Já vím, to jsou hroby!“ (hrby)

Paní učitelka si s dětmi opakovala, jak se říká zvířecím mláďátkům. A dozvěděla se například, že mláďátko husy je husátko,
že ovečka má ovčátko a prase prasáčíčko.

„Mami, mám jeden špatný problém!“ hlásila Anče mamince, když pro ni odpoledne přišla do školky. „Ztratila jsem rukavici!“

Paní učitelka se dětí 7. ledna, den po svátku Tří králů, zeptala: „Kdo z vás včera doma zazpíval tříkrálovou koledu?“ „Já“, vykřikla Mařenka. „A dostala jsi koledičku na ručičku?“ zeptala se pí. učitelka. „Ano, dostala jsem od babičky večeři,“ s nadšením sdělovala Mařenka.

Před Vánocemi jsme si ve třídě povídali o Betlémě, Ježíškovi v jesličkách, o Marii a Josefovi. Paní učitelka se potom dětí zeptala,
co si zapamatovaly. Přihlásil se Kuba a povídá: „Do Betléma šel Josef a paní Josefová.“ Jeníček nechtěl zůstat pozadu, a tak povídá: „A Ježíškovi nosí dárky Santa Claus a Elfové.“

Povídali jsme si ve třídě o rodině, a tak se paní učitelka začala dětí ptát: „Kdo je to vnučka?“ „Já vím,“ zvolala Anče, „to je ségra
a je hodně sama.“ „A kdo je to vnuk?“ ptá se dál paní učitelka. „Vnuk je můj syn,“ sebejistě povídá Mařenka.

Děti měly vyjmenovat zimní sporty, které znají nebo které si už někdy zkusily: „Bobování, sáňkování, lyžování, bruslení.“ Mařenka
si vzpomněla na něco, co se nedávno naučila v bazénu: „Já jsem se naučila topit!“ (potápět)

Kuba přichází ráno do třídy a vidí své dva kamarády, jak si spolu hrají. Je rád, že je vidí, těší se, že si s nimi bude hrát, jde rovnou
k nim a povídá: „Ahoj, vy DVA!“

Paní učitelka se dětí ptá, jak budou s rodiči trávit mikulášské odpoledne. Jeníček pohotově odpovídá: „My jdeme na loď.“ Paní učitelka se udiveně ptá: „Na loď? Opravdovou loď? A jak se ta loď jmenuje?“ „Hamburger!“ (Hamburk)

„Paní učitelko, co to hledáte?“ ptá se Kuba starostlivě. „Ále, včerejší den,“ povídá paní učitelka, protože to něco, co hledá, má být pro děti překvapení. Kuba s jistotou povídá: „Tak ten už nenajdete!“

Ve třídě jsme si povídali o tom, co dělají rodiče, když jsou děti ve školce. Děti se hlásily a vyprávěly. „A co je to povolání?“ zeptala se paní učitelka. Přihlásila se Maruška a povídá: „Když chci někoho zavolat, třeba aby dělal pracovní sešit.“

Když jsme se ve třídě zabývali tématem o třídění obalů a udržování čistoty v přírodě, přihlásila se Maruška a s důležitostí povídá:
„U nás na zahradě je taky jedna plast!... A možná, že i dva!!“

Když některé děti u oběda nemají zrovna chuť, paní učitelky se je snaží všemožně motivovat. K tomu se přidává i Kubík se svojí zkušeností: „Když nebudu papat, nebudu mít sílu, říká můj táta. A až budu velkej, tak táta bude strejda. To taky říká táta.“

Paní učitelka se ptá: „Děti, co jsem vám říkala, že si dnes budeme připravovat?“ „Já vím, já vím,“ volá s radostí Anče. „POKNOR!“ (popcorn)

Každý týden, někdy i dva se věnujeme nějakému konkrétnímu tématu. V pondělí ráno vběhne Maruška do třídy a s nadšením v očích se hned vyptává: „O co se tento týden ZAJÍMÁME?“

Na zahradě běží Anče k paní učitelce, aby jí něco vážného sdělila: „Paní učitelko, uřízla jsem si prstík a pálilo to jako chilli papričky!“ (řízla se o stéblo trávy)

Maruška běží k paní učitelce a volá: „Paní učitelko, paní učitelko, mně se ulomila kůže, já jsem si rozpůlila na hřišti kůži!“
A ukazuje ukazováček s nepatrnou záděrkou.

„Paní učitelko, my jsme doma pekli vánoční rohlíčky“ začala vyprávět Anče. „Vážně?,“ diví se paní učitelka, „vždyť je květen“.
„A jaké jste pekli?“ snaží se zjistit paní učitelka. Anče neví, jak se jmenují, a tak popisuje, jak se dělají: „rohlíčky se ocukrují moukou.“

„Už jsi svačila?,“ ptá se paní učitelka Marušky. A Maruška se dá do vysvětlování: „Já jsem si jednou kousla…, a pak jsem nemohla popadnout dech.“

Musím se zpečlivět, zcela vážně k sobě promlouvá Anče, když dostane za úkol vypracovat list z pracovního sešitu.

„Tak mě to spaní přemoudřelo, že jsem z toho usnula,“ povídá po poledním odpočinku Maruška. (přemohlo)

Když si děti obkreslovaly chodidla, aby zjistily, kdo z nich je má větší, se Kuba najednou začal smát, že ho ta tužka lechtá. Jeníček mu blesku rychle poradil co proti tomu dělat: „Tak zavři oči!“

Ráno vejde Maruška do třídy a hned se svěřuje: „Já jsem unavená“. „A co jsi dělala v noci?“ ptá se udiveně paní učitelka. „Koukala jsem do displeje“ se samozřejmostí odpovídá Maruška. „A proč?“ nechápe paní učitelka. „No protože mě to BAVÍ!“ vysvětluje Maruška
a také nechápe, co je na tom k nepochopení.

Při obědě sedí u stolu naproti sobě Anče s Kubou. A Kuba procítěně, s pohledem na Anče, z ničehožnic povídá:
„J á t e b e m i l u j u“. A stále se na ni tak pěkně dívá. Anče ale odpověď nepromýšlí a rychle vystřelí: „Já ale tebe vůbec!“

Děti po víkendu vyprávěly, jak byly v cirkuse a že tam viděly lva a jeho mládě L V Í K O.

Maruška ráno vypráví paní učitelce: My jsme jeli autem nakupovat, a když jsem vystupovala, tak jsem si skřípla prsty do dveří. Museli jsme jet k doktorovi a on mi na ty prsty dal VÁZU!“ (gázu)

Paní učitelka se vyptává: „Děti, jak se jmenuje ten loupežník, který žil v lese Řáholci, měl synka Cipíska a ženu Manku?“ „LUMPAJZ!“ pohotově vyhrkl Kuba.

Po dočtení příběhu O Bobovi a Bobkovi na Měsíci před usnutím, se z jednoho lehátka ozvalo: „Mně se chce čůrat!“ V zápětí se ozvalo z dalšího lehátka: „Mně se chce taky čůrat!“ A z třetího lehátka se ozvalo: „A mně se chce na MĚSÍC!“

K obědu jsme měli obalované filé s bramborem. Anče povídá: Moje maminka mi to taky vaří.“ V konverzaci hbitě pokračovala Maruška: „Moje maminka NE, ona nemá ani BRAMBORY ani MASO!“

Maruška pomáhá paní učitelce ořezávat pastelky, ale moc jí to nejde, a tak se to snaží vysvětlit: „Když jsem byla malá, tak mi to šlo, ale teď jsem vyrostla, tak mi to nejde.“

Maruška vypráví zážitek z víkendu: „My jsme autem narazili do ptáčka, on tam ležel a my jsme ho ZASADILI do země.“ (pohřbili ho)

Dvě sestřičky radostně vypráví: „Nám se narodí v létě sestřička!“ Jeníček to zaslechl a povídá: „Ach jo, tak to tady budou TROJČATA!“

Takto spolu děti vedou konverzaci při obědě. Kubík: „Já jsem alergickej na ryby.“ Anče: „Já jsem alergická na PIVO.“ Maruška: „A já jsem alergická na SMRAD!“

Maruška u oběda slibuje: „Já to SNĚDNU! Je to moc dobrý!“ (zachutnal jí fazolový guláš)

I ve školce se probíraly výsledky voleb, jak jinak než u oběda. Kuba zčistajasna: „Vy jste volili BABIŠE?“ Anče: „A kdo je BABIŠ?“ Maruška: „ANDREJ.“ Kuba: „Babiš je PREZIDENT!“ Maruška: „Né, ZEMAN je prezident!“ Kuba: „My jsme volili toho MLADÝHO, co je DOKTOR.“

Anče vypráví: „Babička se mnou vařila nudlovou polívku.“ Jeník si to vysvětlil po svém, a sice že k obědu měli JEN nudlovou polévku. A tak s pýchou prohlásil: „To mě maminka dává POLÍVKU, BRAMBORY a ŘÍZEK!“

Ve třídě jsme pořádali karneval. Každý mohl přijít v masce. Sešlo se hodně princezen, Spider-manů, Batmanů a takhle spolu rozmlouvali: skupina Spider-manů a Batmanů: „Vy jste P R I N C E Z N Y??“ A skupina princezen sborově povídá: „Néé, my jsme
S U P E R S T Á Á Á J!!!“ (superstar)

Je vánoční čas, paní učitelky se snaží dětem udělat tu pravou atmosféru a k obědu se chystají rozsvítit na stolech čajové svíčky. První to zahlédl Kubík a povídá:“ Á, budeme mít ROMANTIKU!“ Paní učitelka se zarazí a ptá se Kubíka, co to ta ROMANTIKA podle něj znamená. Kubík znalecky vysvětluje: „Romantika je třeba, když jdou dva lidi do pizzerie.“

Přišel den, kdy k nám do školky měl přijít Mikuláš, Čert a Anděl. Děti se několik dnů předem vyptávaly, kdy to bude. Nejvíc je samozřejmě zajímal Čert. Když už byly slyšet kroky a hlasy na schodech, ozvalo se: „Já se bojím malinko.“ A další hlásek upřesnil: „Já se bojím NAPŮL!“

Mikuláš Čert a Anděl – tato trojice děti v určitém období extrémně zajímá, a tak je slyšet, jak na toto téma spolu konverzují. Kubík: „Viděli jste někdy ČERTA?“ Jeník okamžitě zareagoval: „JO! VE VINOTÉCE!! VČERA!!!“ (Paní učitelky nemohly uvěřit, a tak se při nejbližší příležitosti rodičů přeptaly. Opravdu, Čert ve vinotéce byl - vinotéka pořádala „Mikulášskou“, ale Mikuláš byl zaneprázdněný, tak přispěchal ČERT).

Kuba ráno paní učitelce vyprávěl o své sestřičce, která je nemocná a jak musela k doktorovi. Druhý den přiběhl k paní učitelce
s čerstvou informací: „Tak ji nepíchali do zadečku. Dávali jí jenom šípky!“ (čípky)

Děti se oblékají po odpoledním spaní a ještě rozespalá Anče najednou zjistila, že už má na sobě tričko. „Já nevím, jak se to tričko
na mě dostalo!?“ povídá překvapeně a zamyšleně zároveň. Ale pak na to přišla: „Asi na mě naskočilo!!“

„Děti, kdo odlétá na zimu do teplých krajin?“ ptá se paní učitelka s nadějí v hlase, že se dozví to, co před chvílí dětem povídala. Mařenka začala přemýšlet nahlas: „Sloni asi zůstávají a dinosauři tady určitě přezimují taky.“

Ve školce jsme měli koncert, přijelo k nám hudební trio. Hudebníci se ptali dětí, jaké písničky znají. Asi takhle:„Děti, znáte nějakou písničku o pecaři? „Ano, ano, známe!“ volaly děti pěkně nahlas. „Skákal pes!!!“

„Děti, myslíte si, že čápi nosí miminka?“ ptala se jednou paní učitelka. „Ne! Miminka se rodí!“ blesku rychle odpověděla Anče. „A naše teta měla císařský řez!“ s důležitostí v hlase pokračovala. „Jo a mě taťka odpoledne přinese Kinder řez!“ řekla Mařenka a celá zářila, že se také mohla do rozhovoru zapojit.

Na svačinu mívají děti často mléko. Ne všechny děti ale mají mléko rády. Tak se paní učitelka snažila děti motivovat. A přidala se k ní i Anče: „Když někdo nepije mléko, nebude mít mléčný zub!“

Po obědě se děti šly připravovat na odpočívání. Paní učitelka otevřela dveře do ložnice, a tam ležela jedna postýlka vedle druhé. Paní učitelka to množství postýlek okomentovala: „Dnes tu máme dětí jako smetí, to se snad nedá ani spočítat“. Toho se chytil Kuba
a začal postýlky počítat. Ale ať začal z jakéhokoliv konce, nedopočítal se. Paní učitelka se po těch marných pokusech zeptala: „Jak ty to počítáš, Kubíku?“ „No přece španělsky!“ s jistotou odpověděl Kubík.

Paní školnice povlékala dětem v ložnici postýlky a z použitého povlečení se na zemi pomalu stávala pěkná hromada. Přišel se na to dění podívat malý Jeníček a povídá: „Teto, ty tu ale děláš b o r d e l!“

Mařence se povedl výkres a paní učitelka ji pochválila. Mařenka se celá rozzářila a na vysvětlenou dodala: „Já jsem si to dala
za trest!“ (za úkol)

Děti každé ráno hlásí paní učitelce, jestli jdou domů po obědě nebo po spaní. A protože je to důležitá informace, několikrát denně
se o tom ve třídě mluví. A tak, abychom si to zkrátili, říkáme „po O“ a „po SPA“. Když si to někdo nemůže zapamatovat nebo se to někdo učí používat, tak to vypadá asi takhle: „Mamííí, já nevím, po čem jdu!“ nebo „Já jdu po PSA a já jdu o O“.

Paní učitelka dala předškolákům domácí úkol – zjistit a zapamatovat si adresu. Druhý den se na to dětí zeptala. První se přihlásila Anče. „Kde bydlíš?“ chtěla tedy vědět paní učitelka. Anče bez zaváhání odpověděla: V Praze Žebrově!“ (Šeberově)

Paní učitelka se dětí po neděli zeptala: „Tak co jste dělaly o víkendu?“ První zvedla ruku Maruška a okamžitě spustila: „My jsme byli
v těch Hrncích a byl tam rytíř!“ (v Hrnčířích)

Paní učitelka se snažila po obědě popohnat ty děti, které měly odpočívat, aby se včas převlékly do pyžam. Několik holčiček zastihla v zaujatém hovoru na záchodě. Chtěla zjistit, jestli mají jít spinkat, a tak se zeptala: „Holčičky, vy spíte?“ „Néééé, my kadíme!“ ozvalo se jednohlasně.

Kubík hned první týden ve školce povídá paní učitelce: „Já příští týden pojedu k moři.“ „A kam?“ ptá se paní učitelka a vůbec se nediví, protože plno dětí ještě v září jezdí s rodiči k moři. „Na Zakynthos“ povídá bez zaváhání Kubík. Po obědě, když přišla pro Kubíka maminka, se jí paní učitelka pro jistotu zeptala: „Kdy jedete k tomu moři? Ráda bych si to poznamenala.“ Maminka se smíchem odpověděla: „To má ještě čas, jedeme až příští rok!“

„Paní učitelko, víte, co se mi líbí na těch polívkách ve školce?“ potřebuje svou spokojenost sdělit Maruška. Ani nečeká na odezvu paní učitelky a radostně pokračuje: „Že jsou dobrý!!“

Anče po odpoledním spaní, když si prstíky pročesává vlasy vzadu na hlavě: „Já to mám tady ale BRUTÁLNĚ mokrý!!“

Obě třídy jsou na odpolední odpočívání spojené v dolní třídě. Děti má na starosti paní učitelka z horní třídy. Když už děti mají pěkně odpočívat v postýlkách, paní učitelka povídá: „Jak to, že Rybičky (děti z dolní třídy) vůbec neleží? Copak Rybičky spí vsedě?“ Na to jí pohotově odpovídá Anče: „Ale ryby přece spí ve stoje! No ne?“

„Paní učitelko, to máte dobrý, že Vám někdo pomůže s mrňaty.“ povídá Anče. Paní učitelka překvapeně: „A kdo, prosím tě?“ „No přece JÁ!!“ suverénně se založenýma rukama povídá Anče.

Paní učitelka potkala Marušku s maminkou v Hrnčířích, jak nakupují. Protože Maruška chodí do školky v Šeberově, tak se paní učitelka podivila: Ty bydlíš tady, Maruško? A kde? Maruška s naprostou samozřejmostí odpověděla: „Hned tady kousek, za šnekem.“

Holčičky v herně při hře:
„Holky, půjdete do květinové party, kterou právě založuju?“ ptá se Maruška. „Nee, my už máme dávno srdíčkovou partu!“ pohotově volají holčičky na Marušku.

V červnu děti radostně vyprávěly, kam pojedou o prázdninách. Anče se už dlouho dopředu těšila k moři. Vždy nezapomněla zdůraznit, že se těší, protože má ráda „mořské věci“. Po prázdninách se jí paní učitelka zeptala: „Tak jestlipak jsi v létě byla u moře?“ Anče okamžitě odpověděla: „Ne!! Já jsem byla na Krétě!“

Před prázdninami si děti mezi sebou povídaly, kam se v létě chystají a co budou dělat. Maruška zasněně: „Mně se bude zdát, že pojedu k moři na Krétu.“ Anče se přidala: „Já pojedu taky na Krétu!“ Kubík věcně: „Já se zchladím doma hadicí.“

„Já se příští rok budu taky šermovat,“ radostně povídá Maruška. „Ty myslíš asi šerpovat, že?“ opravuje ji paní učitelka. „Ano, šerpovat,“ opakuje slovo už správně Maruška.

„Paní učitelko, mně předevčírem brali krev a já jsem se tak bál, že mi přestala proudit!“ po příchodu do třídy musel svůj zážitek sdělit Jeníček.

„Paní učitelko, víte, jak mi říká Kuba z Rybiček?“ ptá se Anče. Ani nečeká na odpověď a radostně vykřikne: „Kotě!“

„Paní učitelko, víte, že když si prdnu, tak říkám sojka?“

„Moje maminka chodí na logopedii,“ povídá Anče. Paní učitelka se diví: „Na logopedii?“ Anče se zarazí a za chvilku váhavě povídá: „Asi na pedikúru.“

„Kubo, co to máš na hlavě?“ překvapeně se ptá paní učitelka a nepřestává si ho prohlížet. „Pankáče přece!“ s hrdostí vykřikne Kuba.

„Paní učitelko, víte, co se říká, když je někdo pomalej?“ „Nevím,“ povídá paní učitelka. „Šlápni do penálu!“ rozzářeně povídá Anče, když slyší, že paní učitelka něco neví. (šlápni do pedálu)

Po obědě se uklízí a větrá třída. Větráme i v ložnici, aby se dětem dobře spalo. Okna jsou otevřená, venku pěkná zima a teď už je chladno i v ložnici. Jeníček si to uvědomil a trefně povídá: „Tady je zima jako na chatě!“

„Paní učitelko, my jsme byli na vystoupení a oni tam měli vrabce.“ „Vrabce?“ diví se paní učitelka. „Noo, byl tam orel a tak!“ vysvětluje Kuba. „Tak to snad dravce, ne?“ navrhuje paní učitelka. „Vlastně jo, dravce!“ spokojeně souhlasí Kuba.

A opět trénujeme zvířátka domácí a zvířátka na dvoře a jejich mláďátka. A zde je výsledek:
Jak se jmenuje máma od kůzlátek? KOZICE. (koza)
Máma je ovečka, tak jak se říká tátovi? OVEC. (beran)
Jak se říká tátovi od hříbátka? HŘEBEN. (hřebec)
Jak říkáme tátovi od štěňátka? Pes. A jak říkáme mamince? PESICE. (fena)
Jak říkáme tátovi od selátka? Prase. A jak mamince? PRASEČINA. (prasnice)

Anče nad svým povedeným obrázkem: „Já jsem malovník - mně baví dělat obrázky.“ (malíř)

Kubík začátkem jara viděl na květu tulipánu první včelku a učeně povídá: „To je…vosa a piluje tulipán.“

Když si šel Jeníček s táckem pro svačinu a uviděl, co k ní dnes bude, pohotově prohlásil: „To nemůžu jíst, protože moje maminka
na to má alergii.“

Paní uklízečka dětem denně připravuje a stele postýlky, a když převlékne novým čistým povlečením první postýlku, je to pokaždé tak trochu událost. Kubík si toho všiml a radostně zvolal: „Jééé, ty jsi nově ustlala Maruškovou postýlku!“ (Maruščinu)

Ve třídě si tento týden povídáme o rodině, komu jsou děti podobné, nejenom vzhledem, ale i tím, co je baví dělat. Maruška zkouší dávat příklady: „Po tátovi mám vlasy a oči, po ségře mám náušnice, po mámě řasenky, po babičce voňavky a po dědovi koukání
na telku.“

Kuba ráno vběhne do třídy a ukazuje díru po zubu.
„Prosím tě, jak ti ten zub vypadl?“ ptá se paní učitelka.
„Vytrhl ti ho tatínek?“
„Ne.“
„Maminka?“ pokračuje ve vyptávání paní učitelka.
„Ne.“
„Tak jak se to stalo?“
„Já jsem hodil držku na lyžích!“ se smíchem v očích vykřikl Kubík.

„Víte, co jsem dnes snídala?“ S těmito slovy vešla ráno Maruška do třídy a pokračovala: „Perník, chleba s máslem, jáhlovou kaši, slaná semínka a čaj!“ A Jeníček její slova potvrdil: „No opravdu, Maruška dnes hrozně žrala!“

Povídáme si s dětmi o dopravních prostředcích a na tabuli si ukazujeme jejich obrázky. Anče chce na tabuli ukázat obrázek, který má na mysli: „Můžu to ukáznout ukazováčkem?“ (ukazovátkem)

„Co je to meluzína?“ ptá se paní učitelka dětí předtím, než se je chystá učit písničku o meluzíně. Děti se okamžitě hlásí a jeden přes druhého se předhánějí v hádání:
Limuzína?
Suchý jabka?
Duch co houká?
Vodní ryba strašidelná?
Slovo meluzína vyvolalo nečekaný výbuch asociací…

Tříletý Jeníček přijde z ničehož nic k paní učitelce a povídá: „Já vám řeknu básničku!“ Než paní učitelka stačila říct, že si ji ráda poslechne, už povídá: „Paralen Grip a bude vám líp!“ Paní učitelka čekala cokoliv, i nějakou tu dětmi oblíbenou básničku, ve které je pár slov nahrazeno jinými, dospěláckými výrazy, které se nemají říkat nahlas. Ale takovouhle básničku opravdu nečekala.

Když děti uklízí v herně hračky, je to pro ně velká dřina (často vytahají vše, co se vytahat dá, přemístí to na úplně jiný konec herny a tvoří tam neuvěřitelné stavby - domečky, tunely, vesmírné koráby). O to je to pak náročnější dát vše do pořádku. Každá ruka, která pomáhá, se počítá. Nejschopnější ruce mají ti nejstarší, předškoláci. Předškolačka Anče volá netrpělivě na pomoc svou stejně starou kamarádku: „Maruško, prosím tě, mohla bys mi i n t e l i g e n t n ě pomoct?!“

Povídáme si o ročních obdobích. Děti vypráví, čím je které období typické. Najednou si Maruška vzpomene na chvíle u babičky a zasněně povídá: „Mně je u babičky nejlíp, když tam lítaj motýlci.“ Asi si vzpomněla na léto, na prázdniny na venkově u babičky.

Kuba je hned po ránu unavený, a tak se paní učitelka ptá: „Kubo, kdy chodíš večer spát?“ Kuba hned bez váhání odpovídá:
„V jedenáct třináct patnáct!“ „Tak to jsi ani přesněji říct nemohl“, povídá na to paní učitelka.

Ve třídě si s dětmi vyprávíme o pranostikách. Paní učitelka se ptá na část pranostiky právě vysvětlené: „Děti, co tedy znamená Lucie, noci upije?“ Anče se pohotově hlásí: „ Lucie se v noci napije, aby pak ve dne neměla žízeň!“

Před divadelním představením nebo před koncertem si vždy s dětmi opakujeme pravidla chování. Paní učitelka se ptá dětí shrnující otázkou: „Děti, tak jak se chováme v divadle? Jeníček zvedne ruku a hned odpovídá: „Hodně!“

Po návštěvě hasičů ve školce si paní učitelka s dětmi vyprávěla o prožitcích, ale také o tom, co si z výkladu zapamatovaly. A tak se dětí zeptala: „Co potřebují hasiči ke své práci? První odpověděl Jeníček: „ Spoustu vody na hašení!“ Jeho odpověď trefně doplnil Kuba: „Hasiči potřebují POŽÁR!!“

Jeníček si přičichl k velké krabici bonbonů, před tím, než si sám jeden vybral. Byly to totiž bonbony strašidelné, které některé z dětí přineslo v období Halloweenu (variace na gumové medvídky v podobě myší, netopýrů, kostlivců, lebek apod.) „Fúúúj, ty ale smrděj,
ty myši!!“

Ve třídě jsme si s dětmi vyprávěly o adventu a také o tom, jak se připravujeme na Vánoce. Maruška jednou ráno vběhla do třídy
s krabičkou cukroví. Paní učitelka na to reagovala slovy: „Maminka už pekla cukroví? „Néé, to já jsem pekla!!“ vykřikla Maruška tak samozřejmě, jako kdyby od rána do večera nedělala nic jiného.

Paní učitelka se ptá dětí, jestli vědí, proč se první adventní neděli zapaluje jen jedna svíčka na adventním věnci. Hlásí se Anče
a povídá: „Aby se ušetřily ty ostatní!“

Blíží se mikulášská nadílka a děti ve školce zlobí, jako kdyby nevěděly, že s Mikulášem přichází i Čert. Paní učitelky zkouší na děti všechno možné, aby je zklidnily: „Tak se podíváme, jestli náhodou někomu nerostou růžky!?“ „Já mám jenom malinkatý roužky, podívejte!“ povídá Maruška, ale zdá se, že na vlastní hlavě objevené růžky jí ani trochu nevadí.

Každý rok před Vánocemi s dětmi nacvičujeme krátké vystoupení, kterému pracovně říkáme „besídka“. Pro dospělé je to výraz známý, dětmi je přijímaný v tichosti, ale asi s o to větším otazníkem. Jistě takových neznámých slov slýchají dost, ne vždy se jim ale tak rychle dostane vysvětlení . Když nacvičování besídky vrcholilo a blížil se ten významný den, Jeníček už začal ztrácet trpělivost (asi toho opakování bylo příliš) a důrazně prohlásil: „Ta desítka mě nebaví! A pak ještě své tvrzení upřesnil: „To nacvičování na desítku mě už nebaví!“

Děti si na zahradě na pískovišti staví a budují tunely, hrady, mosty, silnice. Najednou se rozhořčeně ozve Kuba: „Paní učitelko,
oni nám ukradli díru!“

Paní učitelka si s dětmi povídá o tom, jak doma pomáhají mamince. Někdo pomáhá při vaření, někdo při uklízení a nakupování. Přihlásil se Jeníček a povídá: „Já doma pomáhám mámě tak, že všechno sním!“

Ráno přijde do třídy Anče a spěchá radostně a celá zářící k paní učitelce: „Podívejte, mám copa jako víla!“

„Paní učitelko, vy jste dnes celá černá“, povídá zamyšleně Maruška s pohledem upřeným na paní učitelku. „To nejsem, vždyť se podívej: Jaké mám vlasy? Jaké mám tričko?“ „To je pravda,“ povídá Maruška. „Kdybyste byla celá černá, to byste musela být
z Ghany!“

Paní učitelko, když táta dneska ráno četl noviny, tak řekl do prdele.. „Tohle že řekl?“ diví se paní učitelka. Jeníček hned vysvětluje: „Jo, oni když se dospěláci naštvou, tak to tak říkají.“

Při obědě nad talířem segedýnského guláše najednou povídá Kuba: „Já to placatý nechci!“ (zelí)

Povídáme si o tom, co si lidé provádějí na prvního apríla. Paní učitelka dává dětem příklady a pak už se hlásí děti, že také něco vtipného vymyslely. Maruška se smíchem povídá: „Paní učitelko, vy jste ztloustla!.…..APRÍL!!!“

Je těsně před obědem, děti sedí u stolu a povídají. Docela hlasitě. Jeníček to už nemůže vydržet a vykřikne: „Hele, buďte zticha!
Já mám RÝMU!!“

Kuba si při obědě chce přidat špagety, ale paní kuchařka už nemá. Kuba se naštvaně vrací s prázdným talířem do třídy komentuje to: „To je proto, že jsi mi dala nejdřív moc a já jsem si přidat nestihl!“

Ve třídě otevíráme sáčky se semínky z Albertovy zahrádky a uvnitř jednoho sáčku je obrázek květáku. Paní učitelka se ptá, jak tomu říkáme. Maruška: „Já vím, já vím, to znám! To je, to je….KVĚTRNICE!!“

Ve školce probíráme vděčné téma – domácí zvířátka a jejich mláďátka. A tak vzniká spousta nových názvů, novotvarů: pejsek – pejsátko; kočka – koňátko; kráva – kravátko; ovce – ovčátko; máma od štěňátek – FENEK; máma od psa – PSINKA; prase – telátko ne, protože co by měla kráva…potichu přemýšlí Jeníček, ale děťátko od prasátka ne a ne vymyslet .

Povídáme si o zaměstnáních a povoláních. „Co dělá kadeřnice?“ ptá se paní učitelka. „Kadeřuje vlasy“ s radostí, že ví a že je první, vykřikne Jeníček.

Takto se děti umí vypořádat se svou, ještě nedokonalou, češtinou:
sameček od žáby: žáb
v krbu se peče dřevo
kroup spadl na lida (kroupa spadla na člověka)

„Já mám rád ryby. Vyndáme kosti a pak to sežrám!“ vysvětluje Kubíček.

Ráno ve třídě povídá pí. učitelka Mařence: „Nezapomeň si dát magnetek“. „Já jdu po O, protože mám rýmu,“ zvesela odpovídá Mařenka.

„Paní učitelko, na mě nezapomenete! Já jsem zajímavej a zvláštní,“ povídá Kuba. „A čím jsi zvláštní? ptá se pí. učitelka. „Tím, že jsem vtipnej“ vysvětluje Kuba.

Kuba povídá: „ Já nezlobím, protože chci být hodný“. Paní učitelka: „To je dobře. To je asi proto, že ti tatínek něco přiveze, viď?
A co ti vlastně přiveze?“ „Prachy!“ vyhrkl rychle Kuba.

Jeníček začíná stavět z dřevěných kostek a k tomu nahlas povídá: „ Já musím postavit nejdřív základku!“ Paní učitelka se po posledním Jeníčkově slově otočí, aby viděla, co se Jeníček vlastně chystá dělat. „Aha, ty budeš stavět z á k l a d n u !“ okamžitě pochopila paní učitelka.

Děti seděly u stolu a čekaly, až přijde paní kuchařka s polévkou. Někdo se zeptal: „Co bude dnes k obědu?“ Další mu odpověděl: „Králík!“ Jeníček pod dojmem tohoto sdělení prohlásil: „Já vám vyjmenuju dva druhy živých králíků! Králík pečený a králík čokoládový!“

Ve třídě si povídáme, jak a čím maminky dětem léčí kašel. Přihlásil se Jeníček a povídá: „Na kašel mi doma dávají panáka!“

Mařenka se na zahradě spálila o kopřivu a procítěně, s patřičnou nelibostí pronesla : „M r c h a j e d n a o š k l i v á !“

Ve třídě jsme si povídali o vánočních zvycích a o tom, co je zvykem na Štědrý den jíst k večeři (rybí polévku, kapra a bramborový salát). Mařenka si vzpomněla na svůj zážitek z minulých Vánoc a vypráví: „Když my jsme doma tloukali kapra, uletělo nám kladivo!“

Stalo se to při obědě, po polévce.
„Druhé jídlo nejím!“ pronesl na celou třídu Jeníček. „Jak to?“ divila se paní učitelka. „Maminka mi ho nedává,“ odpověděl s takovou samozřejmostí Jeníček, že se paní učitelka už dál neptala.

„Jeníčku, podívej, máš na ruby tričko. Ty jsi ale popleta!“ povídá paní učitelka. „Ne, já jsem spíš trubka,“ opravuje paní učitelku Jeníček.

Ve třídě jsme si s dětmi dávali hádanky na věci a předměty, které jsme viděli kolem sebe. Přihlásil se Kuba a povídá: „Je to červené
a kouše to.“ Nikdo nevěděl, ani paní učitelka. Kuba tedy zapáleně vysvětluje: „Je to štika!“ Paní učitelka a ani děti nechápaly. Ve třídě, ani herně přece žádnou štiku nemáme. Kubík pokračuje s vážnou tváří, i když nevysvětlil, jak si na štiku vzpomněl: „Štika má přece zuby, proto kouše. A červená je, protože je nazlobená!!“

„Paní učitelko víte, že pro mě už jsou ty vaše záchody na kakání malé?“ přiběhl Kuba sdělit svou novou zkušenost do třídy. Paní učitelka pohotově zareagovala: „Tak to už jsi Kubo zralý jít do školy! To se nedá nic dělat!“

„Paní učitelko, tak to je v pytli!! Ztratila jsem medvěda!“ vykřikla tak procítěně Anče, že v paní učitelce až hrklo. Ale vzápětí učitelku mírným hlasem uklidňuje: „Ale to n e v a d í, mám doma ještě jednoho.“

Jeníček přinesl od babičky plnou tašku jablíček. Děti si je krájely do pusy a na kompot. Kuba přiběhl z herny, dívá se, pozoruje kamarády při práci, až paní učitelka nevydrží a zeptá se: „Tak Kubo, víš, co tady děláme?“ Kuba ale mlčí, a tak Anče zvedne oči od krájení a místo něj odpoví: „No přece kompost!“

Někdy děti mluví jako dospělí: Jeníček, pevně rozhodnutý, povídá: „Já nebudu svačit. Budu jen pít.“ Na to Kuba: „To bych chtěl vidět, jestli vydržíš bez jídla. Pak za mnou nechoď, až budeš mít hlad!“

Kuba se jednou zapojil trochu víc než obvykle do úklidu herny. Sám si to uvědomil a nahlas vyslovil: „Ta práce mě unavila. Úplně mě vyčerpala!!“

Při obědě Jeníček hrdě hlásí paní učitelce: „Já jsem tu polívku snědl a vypil!“ (některé děti, aby v talíři nezbyla ani kapka, zbylou trošku polévky z talíře vypijí. To je ale ve školce neučíme).

Paní učitelka vítá ráno Mařenku ve školce. „Dobrý den Mařenko, pojď nám ukázat co to máš (Mařenka drží v ruce panenku – miminko). To je nové miminko?“ „Nee, to je staré miminko!!“ okamžitě vykřikne Mařenka.

Jeníček ve třídě přeje Mařence k narozeninám: „Všechno nejlepší k narozeninám, ať se ti líbí ve školce a ať máš hodně dětí!“

Jeníček přemýšlí nahlas: „Já musím mamce pořídit děcka, aby byla babičkou.“

„Já umím počítat do dvě stě, vytahuje se před paní učitelkou Kuba. Paní učitelka je zvědavá a vyzve Kubu: „Tak mi to ukaž.“ A Kuba počítá: „deset, dvacet, třicet, čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát, sto, dvě stě!“ vítězoslavně končí Kuba.

„Děti, to máme dnes počasí na spaní jako stvořené!“ snaží se paní učitelka vlastním nadšením získat děti pro odpočinek. „Je zataženo a prší, to se to bude spát! A když ještě zatáhnu žaluzie, bude tu tma… jako v hrnci!“ dodává rychle Jeníček. (jako v ranci)

Když jídlo má výrazně jinou barvu než bývá obvyklé, budí to v dětech nedůvěru: „Co je to zelený?“ ptá se pomalu a nedůvěřivě Jeníček, když na talíř dostane naběračku špenátové polévky. Mařenka evidentně polévku nejí poprvé ( barva ani vzhled ji nepřekvapuje), a tak pohotově a s přesvědčením odpovídá: „No přece TRÁVA!!“

Každé pondělí, když si jdou děti poprvé umýt ruce, si musí z hromádky čistých ručníčků jeden vzít a pověsit pod svou značku na věšáček. Kuba si umyl ruce, přišel ke svému věšáčku, který byl samozřejmě prázdný a rozhořčeně zvolal: „Tak kde mám ten hadr!?“

Maruška povídá paní ředitelce: „Včera večer měla moje sestra stresový čaj, aby se nebála, když dneska dělá zkoušky na gymnázium.“

Paní ředitelka se ptá dětí, co dělaly o víkendu. Anče hned odpovídá: „My jsme včera s Mařenkou opalovaly buřty!“

…na oběd byla hrochová kaše

Anče hned po příchodu do školky paní učitelce nadšeně ukazuje prázdné místo po zubu: „Paní učitelko víte, že mi maminka vyrazila zub?“

Mařenka k paní ředitelce: „Paní učitelka je vyšší než Vy, ale je hubatá.“ Paní ředitelka se zarazila a překvapeně se podívala na Mařenku. Mařenka vidí, že řekla něco špatně, a tak nejistě dodává: „h u b e n á ?“ Paní ředitelka přikývla.

Děti spolu s paní učitelkou hrají slovní hru: vymýšlejí slova, která začínají na písmeno Bé. A dávají jeden příklad za druhým: „Bé jako balón, Bé jako Bára, Bé jako bota, Bé jako banán.“ Mařenka ale pokračuje dál: „Co je ještě na „Bé“?“ Kuba vítězoslavně vykřikne: „DVA banány!“

Děti se v šatně oblékají a obouvají. Chystají se na zahradu. Pepíček sleduje Kubu při nazouvání holínek: „To jsou gumáky!“, povídá. Kuba ale důrazně nesouhlasí: Ne, to jsou přece holínky, ty gumáku!“

„Paní učitelko, máme ZÁSADNÍ PROBLÉM!!“, volají naléhavě holčičky z koupelny. „Jaký?“, ptá se zvědavě a zároveň pobaveně paní učitelka. „V umyvadle je nějaká figurka!“

Mařenka přinesla do školky ukázat svou novou knížku s písničkami, položila ji paní učitelce na stůl a odběhla si hrát... Po chvíli se po ní začala shánět: „ Paní učitelko, kde mám tu svoji píseň?“

Mařenka nebydlí blízko školky, ale hrozně ráda by ukázala paní ředitelce kde bydlí. Dokonce namalovala mapu, jak se k ní domů dostane. A tak se ptá: „Trefíte k nám?“ Místo paní ředitelky ale pohotově odpovídá Anče: „Trefí“. „Ale co když zabloudí?“, vložila se do hovoru paní učitelka. „Ona se vybloudí!“, s pevným přesvědčením dodala Anče.

Mařenka přinesla do školky plyšáky, pro které už doma nebylo místo. Paní učitelka je rozdává těm nejhodnějším dětem do postýlek při odpočívání. Největší oblibě se těší tygr. Asi pro to, že je největší . Anče se ze své postýlky ptá: „Paní učitelko, a kdo dostane tu kočkovanou šelmu?“

Po výletu do Pohádkové země jsme si povídali o skřítcích, ale nejvíce o Zášupšákovi, který rád dětem ve školce, ale i doma schovává věci. Zášupšáka ve školce bezpečně máme, protože často děti ani paní učitelky některé věci nemohou najít. Dokonce pro něj děti umí připravit lektvar, po jehož požití by už Zášupšák neměl tyto zlomyslné kousky provádět. Ale nikdo neví, jestli lektvar ochutnal. Když zase přišla na Zášupšáka řeč, Jeníček povídá: "My doma určitě Zášupšáka nemáme, my máme malý byt."

Děti si poprvé po zimě hrají na písku. Je krásný jarní den, probouzí se příroda, ptáčci zpívají, někde v sousedství mňouká kočka
a v dálce štěká pes. Najednou Jeníček vykřikne: „Paní učitelko, podívejte, jaké máme tuleny!“ Paní učitelku to zarazí, chvíli přemýšlí, po chvíli se domnívá, že už pochopila: „Aha, ty myslíš tuleně!“, i když se jí to zdá divné, protože tohle děti většinou z písku netvoří. „Ne, tuleny!“, znovu opakuje Jeníček. Paní učitelka se tedy jde podívat blíže. „Tunely“, vydechne a konečně pochopí.

„Tady u toho stolečku pořád někdo povídá“, říká paní učitelka trochu přísně, ale s mírným úsměvem. „Já tenhle stoleček sleduji“, dodává významně se zvednutým obočím. „To je ale škoda!!“, spontánně a s dětskou upřímností zklamaným hlasem zvolal Jeníček.

Kuba ukazuje na pinzetu a povídá: „To je chytač na trička!“ Paní učitelka se ho snaží poučit: „Ne, tomu se říká pinzeta a používá to pan doktor, když potřebuje vytáhnout pacientovi třísku z prstu“. "Ne, to je chytač na trička!", stojí si pevně za svým Kuba. A nikdo mu to nevymluví.

Důkazem toho, že by si rodiče a vůbec všichni měli dávat velký pozor na to, co před dětmi říkají, je tento výrok.
Mařenka vzpomíná a vypráví: „Byli jsme s babičkou na dovolené a tam byla jedna paní a babička říkala: „To je ta kráva… a pak jsme zpívali.“

Jeníček: „Já miluju Anču, víte?“
Kuba: „A já miluju Mařenku!“
Jeníček: „Já jsem miloval Mařenku, ale teď miluju Anču, protože Mařenka tu není.“

Ve třídě jsme si na podzim vyráběli větrník. Pro Jeníčka to bylo asi úplně nové slovo. Co ale už zná, je větrák.
Jeníček: „A můžu si vzít domů ten větráček?“

Jeníček: „Já mám rád Kubu, ale teď ho mám rád ještě víc, protože mi našel vagónek z domova.“

Děti si v herně sestavují velké dřevěné auto. Když bylo auto hotové, Mařenka povídá: „To máme ale pěknou meluzínu!“ (limuzínu)

Paní učitelka si s dětmi na velkém obrazovém plakátu ukazuje, jaká zaměstnání – profese už znají. Ukazuje na kadeřnici, cukrářku, hasiče, doktorku, číšníka, zvěrolékaře. A děti správně odpovídají. Potom ukáže na výpravčího. Pohotově odpovídá Jeníček: „To je popravčí!“

Mařenka se ptá ostatních dětí (i paní učitelky): „Díváte se na ÓČKO“? Nečeká na odpověď a hned odpovídá sama: „Moje ségra ano. Ona je buberťák. A buberťáci to mají rádi.“ (puberťák)

Mařenka vybarvuje svůj obrázek a začne se shánět po béžovo-růžové pastelce, které říkáme „tělová“: „Kde je ta dělová pastelka? Kdo ji má?“

Maminka se opatrně snaží Mařence sdělit nepříjemnou informaci: „Tak si představ, že se na školku v přírodě nepojede. Přihlásilo se málo dětí.“ Mařenka maminku ale velmi překvapila. Vlastně ji sama uklidňuje: „To nevadí, přijdou k nám do školky policajti! A budou mít opravdickou pistoli!“ (beseda se zástupci Policie)

Holčičky si chtějí hrát „na doktorku“ a přišly si vypůjčit fonendoskop a obvaz. Mařenka: „Paní učitelko, můžeme si půjčit to poslouchátko na srdce?“ Anča dodává: „ A ten odvaz taky!“